TAM, KDE SE ZRODIL SAMOTNÝ ZEUS

RAKOUSKÝ SPECIÁL

Začalo to celkem nevinně. Brouzdáním po internetu a neurčitými představami, jaké by to asi bylo studovat v zahraničí. Přihlášku jsem odesílala bez velkého vzrušení, vždyť vycouvat z toho můžu přece vždycky...A ani jsem se nenadála a už jsem vynášela kufry do útulného bytečku na předměstí malého historického městečka Halleinu nedaleko Salzburgu. Nebudu Vám říkat, že začátky byly jednoduché, protože nebyly. Moje němčina prošla velkou zatěžkávací zkouškou. Přijela jsem do Rakouska s pocitem, že němčinu jakž takž ovládám, Rakušané mě však rychle vyvedli z omylu a chvíli to trvalo, než si moje ucho zvyklo na místní přízvuk. Když už jsem začala podléhat dojmu, že mi ostatní dokonce rozumí, přišla hodina v angličtině a všechny pocity o mé úžasnosti byly ty tam. Změna, která se však postupně odehraje, není Vaše rychlé a výrazné zlepšení v cizím jazyce, ale hlavně opadne největší strach a stud. Prostě si dál blábolíte to svoje, ale už Vás tolik neštve, že na Vás ostatní občas koukají trošku nechápavě. 

Jakmile můj strach opadl, začala jsem se pořádně koukat kolem sebe, a že bylo na co! Zjistila jsem, že jakmile překročím výškovou hranici kolem 1500 m n. m. :), opadnou ze mě absolutně všechny starosti a na tváři se mi bezděčně ustálí úsměv. Na horách jsem se prostě našla. Ty výhledy a ten vzduch! Když jsem tak koukala na celý svět shora, nic, naprosto nic mě nemohlo rozhodit. A proto Vás asi nepřekvapí, že jsem tam nahoře trávila tolik času, kolik jen šlo - ať už v pohorkách, na lyžích nebo na kole.

Avšak poslední rok v Rakousku - to nebyly jen Alpy, ale hlavně spousta nových zajímavých lidí, charismatických měst a nezapomenutelných akcí všeho druhu :). Troufám si říct, že jsem Salzbursko poznala celkem zevrubně a vždycky budu ráda vzpomínat na výborný mandlový koláč paní domácí i její umňoukanou kočku, na večery s láhvinkou vína, povídání v sauně, noční jízdy v Salzburgu, společné lyžování, tématické večery na kampusu, zajímavé kreativní studium, cestu do školy s výhledem na zasněžené vrcholky hor i na podvečerní procházky podél Salzachu...

Byla to pro mě cesta sebepoznání. Nechala jsem tam na úpatí Untersbergu část svého starého já a jako suvenýr si přivezla zatím trošku nesmělé smělé a namotivované nové JÁ.

PŮLNOC V SALZBURGU

Ach, Salzburg. To malé město na břehu modrého Salzachu si mě rychle dokázalo získat. Město, ze kterého dýchá tisíciletá historie. Mozartovo město hudby. Město obklopené zelenými kopci a vysokými horami. Město, které ve dne žije naplno a v noci spí jen zdánlivě. A i když je dokonce o něco menší, než taková Plzeň, člověk se v něm cítí tak nějak světově. Stačí si jen proklestit cestu hustníky asijských turistů a nenásledovat jejich vzor pozorování světa skrz hledáček fotoaparátu a město se vám ukáže v celé své kráse. Já s sebou měla foťák vlastně jen dvakrát, proto ani nemůžu oslňovat desítkami fotografií. Doporučuji si proto Salzburg prohlédnout na vlastní oči. 

Nejvíc si návštěvu takového města člověk užije, když opravdu nikam nespěchá. Teprve, až si uděláte čas posedávat hodiny na břehu řeky a sledovat, jak se slunce pomalu sklání k obzoru a panorama města se postupně mění  - melancholické oranžové světlo zapadajícího slunce střídá světlo kovaných pouličních lamp – teprve tehdy máte pocit, že jste ho trošku poznali. Každé město je jiné, jako člověk – se svým osobitým vzhledem, se svým charakterem. Jak dlouho nám vůbec trvá opravdu poznat jiného člověka? Myslím, že stejně dlouho trvá opravdu poznat město. A stejně jako s člověkem si ho můžete zamilovat, nenávidět ho, nebo ve vás prostě nevyvolá žádné zvláštní pocity. V duchu této metafory jsem se Salzburgem ve fázi poznávání a oťukávání, líbí se mi a časem by se ukázalo, co z toho bude. To však možná někdy příště. Zítra balím kufry a stěhuju se zpátky domů. Snad náš vztah na tu dálku moc neochladne a budeme v něm pokračovat příště, až se vrátím. A já se vrátím.

AŽ NAPRŠÍ A USCHNE

Já si totiž stejně myslím, že procházky po dešti jsou ty nejlepší. A ty za deště vlastně taky nejsou úplně špatné. Na obloze se odehrává zajímavé drama, hory jsou chvíli ozářené a chvíli v hlubokém stínu. Člověk sice mokne a mrzne, ale alespoň intenzivně cítí, že žije. Navíc focení je mnohem zábavnější a pak, za pěkného počasí umí na vrchol vyšlápnout každý. Počasí v Alpách je opravdu velmi nevyzpytatelné, a proto se i při nejmenším mráčku na obzoru vyplatí do batohu přihodit pláštěnku. V té jsme také absolvovali podstatnou část výletu na Trattberg, který podle průvodců patří k jednomu z nejkrásnějších turistických cílů v Salzbursku. Panorámata pravda hodnotit moc nemůžu, ale okolní příroda byla kouzelná. Divoká a dramatická. Někde pod vrcholem se nám podařilo sejít z cesty. Když jsme lesem (doufajíc, že na nás zpoza stromu nevybafne medvědice) vystoupali k jezírku, ve kterém se zrcadlil dřevěný kříž, bylo v tom něco magického. Zamračené počasí na hory překvapivě moc turistů nevylákalo, a tak jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka. Krávy nepočítaje.

Po cestě zpět jsem si na mokrých kluzkých kamenech nacvičovala tanec v dešti a parádně si natloukla. Dodnes všem vysvětluju, že opravdu nejsem oběť domácího násilí. Kosti naštěstí vydržely. K autu jsme se dostali akorát před setměním. Koupili jsme si sice ještě klobásky na večerní grilovačku, ale po tomto dalším výstupu do 1800 metrů jsme je zbaběle opekli doma na pánvi. Na cestu do Puchu za ostatními už prostě nezbyla síla.

Cestou necestou, polem nepolem

TENTOKRÁT AŽ NA VRCHOL

V posledním příspěvku jsem psala o výstupu POD Berchtesgardener Hochtrhron. Tenkrát to však byla jen taková lehká odpolední procházka asi do třetiny horského masivu Untersberg. Na vrcholky tohoto skalnatého obra však koukáme denně z okna a zkrátka nám to nedalo – museli jsme ho zdolat. Trošku jsme si přivstali a po osmé už stáli na startu poměrně dlouhého a náročného výstupu. Z počátečních asi 500 metrů nad mořem jsme se chystali vyšplhat do výšky 1853 m n. m. a zdolat tak Salzburger Hochthron - druhý nejvyšší vrchol masivu Untersberg.

Sluníčko nabíralo už od časného rána na síle a rýsoval se další krásný horký den. Našim cílem bylo proto co nejrychleji vystoupat na vrchol a vyhnout se tak největšímu žáru i dusnu, které v těchto dnech panovalo v údolí. Tomu jsme se však stejně nevyhnuli, a právě když jsme přišli o příjemný stín vysokých stromů nad hlavou, vyhouplo se slunce vysoko na modrou oblohu. Prašná pěšina se změnila v kamenitou a ta postupně až v holou skálu. Šplhali jsme nahoru jako kamzíci, mokrý šátek kolem hlavy a voda v lahvích nebezpečně rychle ubývala. Nohy bolely a slunce nelítostně pálilo do zad. Všechny útrapy však zmírňovaly výhledy do okolí – byly velkolepé. Po třech hodinách šlapání s jazykem na vestě jsme byli téměř na vrcholu. V konečné stanici lanovky (mnozí turisté totiž podváděli) jsme se odměnili pravým Vídeňským šniclem a limonádou – ta v ústech jen zasyčela. Poté jsme rychle došli na samotný vrchol - Salzburger Hochthron a podle smluveného plánu začali pomalu klesat do Německa. Cesta byla dlouhá, ale krásná. Hory napravo i nalevo, dole husté zelené lesy a nahoře sytě modrá obloha. V naši výšce létali nejen ptáci, ale i vrtulníky a letadla. Cesta se stáčela a klikatila, často zmizela v kamenném tunelu či se změnila jen v dřevěný žebřík. 

Bylo něco po šesté hodině, když jsme se vyčerpaně dopotáceli k autu. Za sebou jsme měli 1500 výškových metrů nahoru a dolů a asi 20ti kilometrový nelehký přechod z rakouské strany horského masivu do Německa a zpět. Po cestě domů jsme ještě stihli zchladit rozpálené tělo a trošku tak zregenerovat namožené svaly v ledové vodě Waldbad Anifu (viz. příspěvek Z pohádky do pohádky). Poté jsme padli do postele a už se ani nehnuli. Vydařený výlet nám ještě několik dní připomínaly bolavé a otlačené nohy. Teď už se však na Untersberg nekoukáme jako na neznámého a nedostupného kamenného obra, ale jako na pokořenou metu a přítele.

AŽ POD VRCHOL

Tentokrát jsme vyrazili do Německa. Z Halleinu je to toziž k německým hranicím co by kamenem dohodil. Přes Marktschellenberg jsme za dusotu stovky koní pod kapotou rychle vystoupali pod náš cílový bod - horský hřeben Untersbergu, na jehož německé straně se také nachází nejvyšší vrchol samotného masivu - Berchtesgadener Hochthron (1973 m n. m.). Před sebou jsme měli téměř kilometrové převýšení a klikatící se štěrkovou cestu, která se postupně mění jen v úzkou lesní pěšinu. Po cestě může člověk obdivovat rozmanitost místních lesů a jak by tancem rozvlněné kmeny vysokých stromů. Velkorysý výhled budiž však turistovi odměnou až za zdolání podstatné části trasy. Teprve, když vystoupá nad hranici lesa, stromy se rozestoupí a pomalu mu tak otevřou pohled na německé Alpy. Z druhé strany na vše důstojně dohlíží horský masiv Untersbergu - oblíbený cíl horolezců a jiných milovníků adrenalinových sportů. 

Po hodince a půl kondiční chůze jsme stanuli na rozkvetlé louce pod úpatím Hochthronu, dál už se bez lana a karabin není radno vydávat.

Stromy na taneční zábavě za odlesků disco koule

Z POHÁDKY DO POHÁDKY

Průměrně má prý člověk 20 000 dní aktivního života, který je schopen sám režírovat. Když se nad tím tak zamyslíte, tak každý den se počítá. Člověk nemusí nutně objevit lék na rakovinu nebo zformulovat teorii relativity, aby se jeden konkrétní prožitý den opravdu počítal. Jsou dny velké a menší, ale každý den bychom měli prožít něco, co nám přinese radost. Radost ze života. Pocit z dobře odvedené práce, ocenění, pohlazení, úsměv, dobrý konec dobré knihy, poslech oblíbené hudby, dokonce i koupě nové košile může náš den udělat mnohem radostnějším. Mně osobně bohatě stačí sednout na kolo a vyrazit do okolí.  Avšak do okolí ne zcela obyčejného - ale pohádkového.

Už několik kilometrů za Halleinem, tam, kde končí zpevněná cesta, stojí závora, za kterou se nachází nový neprobádáný svět. Svět šípkových keřů, zrcadlících se mokřin, dlouhonohých čápů a snových zámků. A když popojedete ještě o kousek dál, narazíte na průzračná jezera, která brouzdají divoké kachny. Pevně věřím, že i ony se se stmíváním proměňují v baculaté vodnice posedávájící na břehu jezera a vesele kvákající o tom, kdo, kde, s kým a proč.

Tento den se rozhodně počítal.

Vstříc pohádkám - cesta Hallein - Anif